NEreport 2016 – pohled do temné reality a návrat do lepších časů

Je to 8 měsíců od posledního článku. Proč je to tak dlouhá doba? Dozvíte se…

Původně tohle měl být poslední (a jediný) článek, který bude na této doméně, ale ještě tomu dávám trochu šanci… Není to report, je to pohled do hloubky nitra autora. Nečekej motivaci. Nečekej čísla. Čekej realitu.

Od posledního článku se toho hodně odehrálo, ono už to začalo někdy začátkem minulého roku (2016). Od léta věci nabraly rychlý spád a začala se měnit moje vnitřní realita a rozpoložení.

Tohle je ten super život, na který si hraješ!?

Dostal jsem se jednoho letního dne do bodu, kdy už jsem nechtěl sedět ani minutu u počítače a vypadnout co nejdříve někam do divočiny a živit se lovem a sběrem. Dosáhl jsem asi totálního vyhoření. Sedl jsem si k počítači a místo abych ho zapnul, tak jsem se asi hodinu díval do zdi a začal mít stavy, které jsem nikdy neměl. Ten den jsem nic neudělal a asi ani další dny, možná týdny potom. Možná za můj stav mohl i seriál Mr. Robot, kdy jsem se až moc vcítil do Elliota…

Bylo mi to úplně jedno, že jsem nic nedělal. Najednou jsem si chtěl s někým promluvit, chtěl jsem být vyslechnut. Ano, i má 100% introvertská slupka to potřebovala.

Kdybych si chtěl postěžovat, málokdo by to chápal. Vždyť máš peníze, ty si nemáš důvod stěžovat… Jakoby šlo vždy jen o peníze.

Odjel jsem někdy v tom období do Berlína na konferenci, ale v tom bodě už mě téma nezajímalo, ale lístky už jsem kupoval dlouho předtím, tak jsem si užil cizího města a začal bourat svou social anxiety a zkoumat stav, ve kterém jsem se nacházel.

Pomohl mi kamarád, který mě podpořil a hovořili jsme hodiny o svých problémech. Dal mi tipy, jak ztoho ven a uvrhl mě úplně do jiné reality. Vsadili jsme se. Sázku jsem nakonec prohrál, ale to není důležité. Od tohoto bodu se vše začalo měnit. Díky, kámo!

Byla to byznys konference, ale mě to změnilo můj vnitřní život.

Po návratu jsem nesedl k počítači dlouho, možná jen abych zevlil… Jezdil jsem na kole, stýkal se s kámošema, jezdil na koncerty… Vyskytoval se mezi lidmi a najednou mi to přišlo nejvíc super. Věci jako úsměv nebo pokec o nesmyslech mě najednou bavili.

Dříve jsem si ve své slupce “byznysmena” nechtěl pouštět takové lidi do života – jsi přece tím, kým se obklopuješ. Pracoval jsem chvíli za stravu a ubytování (a vstup na festival) a mě to v ten moment opět nakoplo a změnilo můj vesmír.

Už jsem nechtěl řešit marketingové trendy, co je SEO pro rok 2016, chtěl jsem si povídat s těmi lidmi, slyšet jejich příběh, kdo jsou, co dělají.

Yo soy el camino

Zanedlouho poté jsem vyrazil na pouť do Santiaga. Prožil jsem tři týdny štěstí, bolestí, ale i zajímavých přátelství a hromady příběhů. Nejsilnější zážitek mého života. Trávil jsem hodiny prostou chůzi, spal jsem v místnosti mezi dalšími 40-100 lidmi, trpěl jsem každým krokem kvůli půchyřům, které se mi začaly tvořit už na Václaváku v Praze než jsme odletěli. Pamatuji si moment, kdy zasyčela plechovka koly a zvlažila vyprahlé hrdlo. V ten moment jsem si lehl a čuměl do stropu.

Poté jsem se přestěhoval, žil jsem pořád v nějakém rauši, připadal jsem si pořád na drogách, ale poslední ibuprofen jsem si vzal kousek před cílem poutě, od té doby jsem čistý. Usmíval jsem se na lidi, snažil jsem zlepšit den každému. Návrat za stůl k počítači by to všechno mohl zničit.

Udělal jsem si na pouti priority a těch se držím. Napsal jsem si skript, který automatizuje mou práci, i když mi to přišlo jako sci-fi ze začátku. Přiznám se poslední půl rok příliš nepracuji, občas si sednu ke kormidlu na 8 hodin během dne, jindy dám 10 za týden. Něco z toho teče, priorita je žít.

Setkal jsem se znovu s kamarádem, který mi pomohl v Berlíně, pak s dalšími podobně smyšlejícími třeba pizzař (přečti si jeho report 2016), s ním jsme řešili různé bláznivé věci, ale byznys skoro vůbec. Pro mě začalo být povídání a mluvení terapie. Najednou mi lidi říkají, že pořád melu. Říkám jim, že je to můj boj, proti úzkosti. Můžou zůstat i odejít, jejich volba, ne můj problém.

Rituální sebevražda

Prošel jsem si takovým “rituálem”, který opět posunul mé myšlení. Zažil jsem několik hodin stresu, vystupoval jsem z konfortní zóny, bavil se s lidmi, zpíval v obchodě… To mě posílilo a konečně jsem začal dělat věci, kterých jsem se vždy bál.

Ten den jsem spáchal sebevraždu, abych se vrátil silnější. Byl jsem znovuvzrozen. (Stále nejsem na drogách!)

Pomohlo mi to i na mém dalším tripu do Portugalska a Španělska, kde jsem se bavil s každým batůžkářem, co jsem potkal. Už se nebojím lidí!

Letos jsem měl myšlenky na zrušení blogu. Už jsem měl napsaný post “This is the end…” a u toho vám měli hrát The Doors… ale řekl si, třeba ještě budu mít, co sdělit, třeba v těch projektech, co dělám teď. Otázkou je jestli to budu chtít sdělit… Přece jen když nejste myšlenkami v byznysu, marketing za bullshit a soustředíte se na něco jiného. Je těžké si sednout a začít psát 13 tipů, jak na SEO pro den 16. 3. 2017…

Muselo to ven

Spolupráce po takovémto přiznání bude asi nemožná. Síla osobního brandu padá, ale koho to zajímá? Chceme úpřimnost, ale když s ní jednám, lidé mi nevěří, protože jsou zvyklí na neúpřimnost.

Za poslední půl rok jsem zažil více zažitků než během všech let, co podnikám. 2016 mi dal 4 momenty, kdy jsem si řekl: “Jo, to je ono, proč tady existuju a nevnímal jsem čas ani peníze.” Moment oblíbeného songu na koncertu, kdy máš husí kůži a brečíš je něco, co ti ani e-mail s 30 konverzemi nedá! Prostě se nechat unášet momentem.

Tady se to stalo…

“Sadness is the past, fear is the future. Hapiness is now.”

Trochu byznysového: Obratově jsem si meziročně pohoršil, ale jen z důvodů, že jsem omezil pokusy s placenou reklamou. Když si srovnám ROI, 2016 jsem na tom daleko líp než rok předtím. Příjmy spadly na 66%, výdaje ale na 30%…

Možná by tu mohly být i plány, ale fakt to není zajímavé. Měním je celkem často, co jsem chtěl na začátku loňského roku, jsem během měsíce změnil, takže jediný větší plán je cestovat a žít.

Díky za pozornost. I am happy now…

Buďme na sebe milí, usmějme se, bavme se spolu ve vlaku, pochvalte někomu jeho styl, snahu… Žijme.

Líbilo se Ti to?

Detaily a zákulisí, které není pro veřejnost, e-mailem zdarma.


Comments

  1. Moc zajímavý report Michale. Říkal jsem si, žije ten kluk vůbec, kde jsou jeho články a Ty se nám přitom touláš krajinou a hledáš v ni svůj klid. Jsem moc zvědav kde se posuneš a doufám že o tom i napíšeš.

  2. Fíííha – asi potřebuju něco podobného.

  3. Michale,
    super report, ať se Ti daří!

  4. Super. Práce není všechno. Člověk se musí otevřít okolí, jinak by za pár let zjistil, že je sice finančně bohatý, ale jinak je jeho život prázdný. Zážitky si za peníze nekoupíš 🙂

  5. Ahoj Michale.
    Nejlepší a nejupřímnější report, jaký jsem kdy četl. Docela ti závidím, že jsi se dokázal takhle odpoutat. A s cestou do santiaga jsi mě docela navnadil. Díky za to čtení a že jsi ten článek vydal.

  6. V podstate toto je nejaká podobná situácia, ktorá každého businessmana na internete skôr či neskôr s veľkou pravdepodobnosťou postihne. Že si uvedomí, že iba sedí dny, týždne a mesiace za počítačom, nič zaujímavé nezažíva a život nejako mu plynie pomedzi prsty a čo v podstate z takého života človek má? Další faktor je komunikácia s ľudmi, tá môže celkom hodne upadnúť a je to ťažké sa znova ptm do toho dostať, normálne sa baviť s hocikým a vznikajú aj všeliaké fóbie apod.

    • Ano, zažilo to už dost lidi. Málokdo však má odvahu to říct a odhodit masku, že je vše v pohodě. Jsem rád za ty, před kterýma jsme si to přiznali navzájem. Jinak komunikaci mám pořád skrz komunikátory, ale to je k ničemu, teď už chodím mezi lidi a je to lepší.

  7. Píšeš super stylem, pěkne se to čte. Máš dost podobne uvažování jako já 😀 Kdo ví, třeba to bude tím stejným jménem…

  8. Skvělý článek. Snad se dočkáme ještě dalších 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published / Required fields are marked *